Jdeme na to - roztáhni nohy..

Bolí to a to dost. A chce to pravidelné opakování, ale jednou ta bolest přejde a jak by řekl klasik - je to tam.

Začátky jsou těžký, ostatně jako u všeho. Vše je jednou poprvé, ale kdo se tohle učil, tak mi dá za pravdu, že tohle poprvé fakt bolí. Hlavou mi prolítne mučení cirkusáckých dětí, ale to k tomu má daleko. Chci se na to vykašlat, ale znáte to, jak si tvrdohlavá ženská něco usmyslí, tak s ní nic nehne.

A o co jde? O provaz. 

Provaz jsme uměli asi všichni jako děti. Zvládli jsme si i dát nohu za hlavu, ale komu z nás tahle ohebnost vydržela?

Na pole dance (o kterém budu psát v některém v budoucích článků) ho umí hodně holek. V rámci jedné hodiny jsme měli párový strečink - tzn. že se protahujete vahou druhého člověka a je to daleko účinnější. Zjistila jsem, že rozsah mé ohebnosti je daleko větší, než si myslím.

"Hele, umíte někdo provaz?", ptám se v práci kolegyň v práci. "Chceš provaz nebo rozštěp?", zazubí se jedna a už je na zemi. Do ní bych to fakt neřekla. Prý dřív dělala gymnastiku. Nevím, kdy bylo dřív, ale jelikož je věkově ode mě pět let napřed a rozměrově jsme stejné, tak se zastydím. 

Začnu tedy s pravidelným strečinkem po každém cvičení. Někdy mi přijde, že protahování se do únosné míry je daleko horší než mučení pod činkama. Pod činkama totiž s bolestí končím, kdežto tady to teprve s bolestí začíná. 

Základem je Suzukiho strečink. To je soubor cviků, které se provádí přesně za sebou a není dobré pořadí měnit. Cvičí se každý den, protože čím více, tím lépe a po jakékoli delší pauze se začíná zase skoro od začátku, protože se svaly zase zkracují.

"Jsi na sebe moc měkká. Koukej, jak níž ještě můžeš jít jen co se o tebe opřu", říká mi Maruška na další hodině. Pod její, byť muší váhou, klesnu v rozštěpu o dobrých pět cenťáků. Soustředíme se nejdřív právě na něj. V sedě, kdy se snažíme předklonit tak, abychom měly bradu na zemi, se nám pokládá celou vahou na záda. Takové mini mučeníčko.

"Tak a jdem na ten provaz", zvolá vesele. Zaujmeme polohu, kdy jsme ještě schopné udržet rovnováhu. Každou z nás by mohla podlézt, kolik je pod námi místa. Stoupne si za Danču, opře se jí rukama o ramena a už se sune k zemi. Maruška se směje a Danča brečí. Nebojte, ne bolestí, ale štěstím. Danče je 36, zhubla 27 kilo, rozvedla se s alkoholikem, našla si práci, která jí baví a poprvé v životě udělala provaz.

Mně to bude ještě chvíli trvat - Maruška věděla o koho se může opřít - kdyby ne, tak by to naše šlachy nevydržely. Ale věřím, že brzy to dám. To tam prostě bude.